Drakobijci z Eridenu
Bezmocně zalomcoval mřížemi svého vězení. Kovový zvuk prořízl hluboké ticho, ale jinak se vůbec nic nestalo. V bezedné tmě nahmatal patu jedné z tyčí.
„Moje svoboda bude zároveň moje pomsta!“ zasyčel.
Malé ostré zuby se znovu zaryly do chladné oceli.
„Jak vypadám?“
„Nádherně, zlatíčko!“
„Nech si to laskavě! Jsem v záběru?“
„Tak akorát… začínáme za pár sekund…“
„Jestli do mě někdo ještě jednou vrazí, tak už ho vážně nakopnu!“
„Klid, Tracy, připrav se… tři, dva, jedna, jedem!“
„Dobrý den, vážení diváci! Stojím právě před knihkupeckým domem Wallace & Koch, kde za několik málo minut vystoupí populární spisovatel fantastické literatury Hegemon Green a slavnostně uvede do oběhu svou novou knihu ze série Drakobijci z Eridenu. Jak již můžete vidět za mnou, čekají na tuto chvíli netrpělivě snad tisíce fanoušků. Necelá stovka vyvolených měla to štěstí, že se dostala dovnitř budovy a spatří projev tajemného spisovatele na vlastní oči. Zde venku však propuká davová hysterie. Fanoušci doslova oblehli budovu doufajíce, že zahlédnou alespoň Hegemonův stín. Situaci budeme nadále sledovat.“
„Stop! V pořádku!“
„Pf… Už toho mám právě dost!“
„Hegemonův stín?“
„No, co no? Asi jsem to někde slyšela nebo tak něco…“
Hegemon Green stál za plentou a malou škvírkou pozoroval dav na druhé straně. Jeho čtenáři… Choval k nim velmi určité a snadno pojmenovatelné pocity - nenávist a hluboké opovržení. Byli to spratci s hlavou v oblacích, patetičtí snílci uzavření ve svých vlastních iluzorních světech. Ale skutečný život je jiný, to on, Hegemon, moc dobře věděl. Svět je krutý a zvítězí jenom silní. Rozhodně ne naivní zaslepenci plní falešných a stupidních snů.
Zaslepenci… to je to slovo. Ve své duševní prostotě dávali za Hegemonovy knihy balíky a balíky peněz. Ach ano! Peníze. Ty vládnou světem. Ty znamenají moc a sílu. Pomyslel na svůj přepychový vůz, pečlivě uzamčený v podzemních garážích a trochu se uklidnil. Jeho čtenáři… vlastně ne jeho, ale spíš čtenáři jeho múzy. Křivě se usmál. Ano, jeho múza…
„Pane Hegemone?“ vloudil se mu do myšlenek cizí hlas.
„Ano?“ otočil se a pohlédl do tváře pana Wallace.
„Jsme připraveni, můžeme začít.“
„Samozřejmě. Jenom, máte tady někde zrcadlo?“
„Zajisté. Tady na stěně,“ pokynul nakladatel rukou.
„Ach… Dovolíte na moment?“
„Budeme na vás čekat.“
„Děkuji.“
Poodešel k zrcadlu a začal si naoko spravovat uzel na kravatě. Ve skutečnosti si však nasazoval pomyslnou masku. Z chytrého dr. Jekylla bylo třeba udělat hodného pana Hyda, který má rád děti. Pohlédl na svou otrávenou tvář a pokusil se usmát. Ne, takhle ne. Musí to vypadat mile a vesele. Funguje to jako reklama. Větší popularita znamená větší náklady a větší náklady… Budu tam muset strávit nejméně hodinu pod palbou pitomých otázek a ještě se při tom takhle pitvorně usmívat, pomyslel si, a to ještě nemluvím o autogramiádě. Jeho čtenáři a jeho múza - život s nimi byl peklo, život bez nich, tragédie…
„Pane Wallace? Můžeme!“
Nakladatel jen přikývl a za plentou zahlaholil další hlas: „Dámy a pánové! Představuji vám Hegemona Greena!“
Bouřlivý potlesk, výkřiky radosti… Jak já je nenávidím, ulevil si ještě jednou v duchu, když se plenta rozhrnula a on vešel se širokým úsměvem na pódium.
Najednou bylo ticho. Ani nedutali a napjatě poslouchali.
„Takže,“ začal Hegemon. „moje nová kniha, která se právě dnešním dnem v tomto nádherném knihkupectví začne prodávat, se jmenuje Kolo času a je to další díl cyklu Drakobijci z Eridenu.“
„Osudy našich hrdinů…,“ znejistěl. Jak se sakra jmenovali? K čertu s tím! „…se budou dále proplétat velmi zajímavými způsoby.“
Pokusil se o ještě větší úsměv.
„Víc bych snad o ději neprozrazoval. Konečně, zjistíte to sami…“
Nastala chvíle trapného ticha.
„No,“ ještě širší úsměv, „myslím, že půjdeme dál, zajisté už chcete číst a ne tady poslouchat nějakého zmateného starce…“
Povedlo se. Smáli se a začali tleskat.
„A teď,“ zahlaholil znovu uvaděč. „kdo má na pana Greena nějaké otázky?“
Zvedl se les rukou a mohutná vlna výkřiků. Hegemon křečovitě zaryl prsty do stolku pro mluvčího.
„Hezky popořadě! Hezky popořadě!“ smál se konferenciér. Tupec, pomyslel si Hegemon. Možná by bylo zavhodno přitlačit na určitá místa, aby propříště pracoval někde hodně daleko odsud.
„Támhle ten chlapec s brýlemi,“ ukázal uvaděč rukou.
Výrostek se začervenal a nervózně si odkašlal: „Setkáme se v této knize opět s Fahrfyrem, mistře Greene?“
„Já myslí, že ano,“ odvětil Hegemon. Alespoň doufám.
„Holčička tady vpředu!“ pokračoval konferenciér.
„Proč se to jmenuje Kolo času?“
„Protože…“
Na tohle se příště musí lépe připravit. Mnohem lépe.
„Protože se vlastně jedná o kruhově se opakující děj, kdy se konec, tedy jaksi konec příběhu, blíží k jeho začátku…! Jako posun času, chápeš?“
Chvilkové zamyšlené ticho naštěstí opět vyplnil uvaděč. Tohle není dobrý den, pomyslel si Hegemon.
„Plánujete další knihy série?“ přiletěla odněkud další otázka.
„Cože? Ach, ano. Jistě. Na další knize už úpěnlivě pracuju. Myslím dokonce, že se do psaní pustím ještě dnes večer…“
Pomalu se stmívalo, když Hegemonův naleštěný vůz vjel do ulice. Už byl téměř doma. Kolem dokola míjel samé přepychové domy. Tohle byla velmi vážená a díkybohu i klidná čtvrť. Samí lékaři a podnikatelé, nudní lidé, kteří se o nic a hlavně o nikoho nestarali. Bohužel, stejné to nebylo s jejich dětmi…
Patricka zahlédl, když odbočoval do brány svého domu. Nesnášel své čtenáře, ale tenhle kluk byl jednoznačně nejhorší. Rozmazlený fracek, jehož oblíbenou zábavou bylo prakem rozstřelovat Hegemonovo, mimochodem velmi, velmi drahé, zahradní osvětlení.
Brzy po tom, co se sem Hegemon přistěhoval, přestal se stýkat se všemi sousedy. Měl rád svůj klid. Okolní zbohatlíci to respektovali, nebo jim byl prostě ukradený. Kéž by to tak zůstalo na vždy.
Vstupní brána a garáž se automaticky uzavřely. Vešel do domu. Tady začínal jeho svět plný přepychu a bohatství. Usmál se a zabouchl dveře. Konečně.
Vydal se skrz vstupní halu do prvního patra, které tvořilo celou jednu obrovskou místnost. Rozdělal oheň v krbu, nalil si něčeho drahého k pití a svalil se do křesla. Chvíli jen tak pozoroval plameny.
Pak si vzpomněl na svoji múzu. Přepadl ho známý pocit strachu. Je pořád na svém místě? Téměř okamžitě vstal a přešel k oknu. Stál tam stůl s psacím strojem. Kolem se povalovala spousta papírů. Klekl si a začal z podlahy vytahovat parkety až odkryl poměrně velký otvor. Sáhl dovnitř a na stůl položil malou kovovou klícku.
Uvnitř v jednom rohu seděl skřet. Ošklivý a zelený. Díval se na Hegemona pohledem plný nenávisti. Green mu jej oplatil opovržlivým úsměvem.
„Tvá kniha měla úspěch, skřete!“
Tvor mlčel.
„Řekl bych, že šla úplně na dračku! Stejně jako minulá! A ta předchozí! A ta předtím taky!“ vysmíval se mu Hegemon.
„Vlastně bych ti měl poděkovat,“ mávl rukou kolem. „Tohle všechno je jenom a jenom tvoje zásluha. Jsi můj zlatý důl, víš, skřete?“
Když se nic nestalo, rozhodl se Hegemon přitlačit.
„Měl si vidět oči těch dětí! Jak zářily! Doslova se třásly na nové…“ teď si dal s opovržením obzvlášť záležet. „…drakobijce z Eridenu!“
Přiblížil obličej až ke kleci a zašeptal: „A budou se stejně tak třást i na další!“
Až teprve teď skřet promluvil: „Už ti nic neřeknu!“
Hegemon se usmál: „Vážně?“
„Už ti nic nenadiktuju,“ opakoval zatvrzele skřet.
„Ale ano, já myslím, že ano. Nedostaneš najíst a pak uvidíme.“
„Hladem už mě nepřinutíš! Raději vyhladovím!“
„Opravdu? Tobě se chce umřít?“ zamračil se nevrle Hegemon a tón jeho hlasu potemněl.
„Raději než ti dál otročit!“ řekl skřet.
Hegemon se zamračil.
„Tak to ne, rozumíš? Umírat se nebude! My spolu ještě napíšeme hromady a hromady knih, jasný? A já vydělám balíky peněz!“
„Nevyděláš!“ odsekl skřet.
„To se ještě uvidí!“ zařval Hegemon. „Tak ty bys chtěl umřít, hm? Toho se nedočkáš! To ti slibuju!“
Přešel ke krbu.
„Ale můžu ti napomoci, aby si k tomu měl velice… velice blízko…“
Vytáhl z ohně pohrabáč. Jeho vršek byl rozpálený do běla a jasně svítil.
„Takže ty nebudeš spolupracovat?“ pronesl Hegemon velmi tiše a výhružně.
„Ne!“ řekl skřet pevně.
„Uvidíme! Uvidíme!“ chraptěl Hegemon a pomalu se blížil ke stolu. Skřet se pokusil vzedmout v kleci. Green se zasmál jeho bezmoci.
„Není úniku, skřítku!“
Tvor sebou házel sem a tam. Klec se převrhla ze stolu. Ozvalo se hlasité zapraskání a několik mříží se odlomilo. Hegemon vyděšeně pozoroval, jak skřet leze ven.
„Vrať se zpátky, slyšíš!“ zaječel a zamával pohrabáčem.
Skřet se pomalu zvedl na své krátké nohy a podíval se na Greena. V těch malých očích bylo víc nenávisti než si jen Hegemon kdy dokázal představit. Zděsil se.
„Ty jeden…!“ rozmáchl se k úderu.
Skřet zasyčel a vyskočil. Dopadl vší silou na hruď svého věznitele, vyšplhal výše a vrhnul se na jeho obličej. Začal kousat a drásat. Hegemon vykřikl příšernou bolestí. Upustil pohrabáč a zoufale se snažil servat skřeta ze své hlavy. Ustupoval od stolu, motal se až o něco zakopl a přepadl na zad. Kolem se rozlila černočerná tma a svým závojem zakryla veškerou bolest. Ztratil vědomí.
Horko! Strašné horko! Nemohu dýchat! Bolest! Ukrutná bolest!
Otevřel oči. Všechno kolem bylo rozmazané. Do uší mu bušil vzdálený hukot. Dotkl se obličeje. Ucítil svou vlastní teplou krev.
Podvědomě kolem sebe vnímal záblesky oranžového světla. Dusil se.
Dým! Oheň!
V tom jediném okamžiku jakoby vystřízlivěl.
„Oheň…“ zašeptal. „Oheň…“
V jeho mysli se míhaly různé obrazy. Pak si vzpomněl na rozžhavený pohrabáč.
„Hoří mi můj dům!“ zaječel.
Chtěl vyskočit, ale příšerná bolest jej srazila na kolena. Do očí mu vyhrkly slzy. Opřel se o opěradlo křesla a znovu se pokusil vstát.
Plameny šlehaly všude kolem. Hořela celá stěna kolem krbu a zadní část místnosti, stůl s psacím strojem i rámy oken. Chytly už i dřevěné stropní trámy a na Hegemonovu hlavu se sypaly mračna popela.
„Můj dům!“ ječel a polykal slzy. „moje bohatství! Moje všechno!“
Mával kolem sebe holýma rukama. Pokoušel se uhasit plameny jenom svou vlastní bezmocností.
„Nééé! Je to moje! Moje!“
Skřet! Vzpomněl si najednou. „Skřet!“
Mezi plameny ležela prasklá černající klícka. Musím najít skřeta! Jenom s ním to všechno můžu zachránit! Obnovit!
„Skřete!“ křičel až mu přeskakoval hlas. „Skřete!“
Kde je? Kde může být? Musím ho najít! Já ho musím najít!
V jeho očích zaplály vlastní plameny šílenství. Bolest ustoupila někam mimo jeho svět. Jediné, na co teď myslel, byl skřet! Malý, zeleným, ošklivý skřet! Zdroj všeho! Pobíhal po místnosti navzdory ohni. Nahlížel do polorozpadlých skříní, pod doutnající pohovku.
„Skřete! Skřete!“
Musím! Musím! Kde je? Kde je?
„Skřete!“
Ucítil spáleninu. Jako ve snu hleděl na malý proužek dýmu stoupající z jeho košile.
Umřu tady! Co když tady umřu? Musím pryč!
Otočil se k východu.
Ne! Ne bez něho!
„Skřete! Proklínám tě, skřete!“ ječel z plných plic. „Proklínám tě!“
Ozval se dlouhý stén ohořelého dřeva a seshora se zřítila záplava hořících trámů. Uvězněná silueta Hegemona Greena ještě dlouho křičela a volala skřeta. Pak se zkroutila a zmizela v moři plamenů.
Temnou noc proměnilo jasné oranžové světlo téměř v den. Na trávníku před domem slavného spisovatele seděla malá postavička a hleděla na dílo zkázy.
„Dojdi pokoje, Hegemone Greene, odpouštím ti.“ řekla.
Pak se nad ní vztyčil cizí stín.
„Co moje vlasy, Frede?“
„V pořádku, Tracy! V pořádku! Za chvilku to bude, buď připravená!“
„Já jsem vždycky!“
„Jo, jasně, promiň … Pozor! Jedeme na to za tři, dva, jedna…teď!“
„Dobrý den, vážení diváci! Stojím právě před ruinami domu, kde před měsícem tragicky zahynul spisovatel Hegemon Green. Mnozí z jeho fanoušků tuto smutnou ztrátu zajisté oplakali, avšak právě pro ně přináším uklidňující zprávy. Osud Drakobijců z Eridenu nebude zapomenut, ba naopak. Odvážní hrdinové znovu ožijí na stránkách knih! Chlapče, pojď sem ke mně! Toto je Patrick Heywood, chlapec za sousedství a Greenův blízký přítel. Je to tak?“
„Ano, madam!“
„Znal jsi opravdu dobře pana Greena?“
„Ano, madam. Často jsme si povídali. Hlavně o knížkách…“
„Svěřoval se ti pan Green?“
„Ano, madam. Řekl mi úplně všechno.“
„Ano přátele, o to právě jde. Mladý Patrick se rozhodl ve jménu svého vzoru pokračovat v psaní Eridenského cyklu. A jde mu to přímo báječně. Právě dokončil svoji první knížku, která se mezi znalci Greenova díla, jež měli možnost ji už přednostně ohodnotit, těší veliké oblibě! Dokonalým způsobem napodobil autorův styl a vystihl charakteristiku hlavních postav. Patrickova kniha je právě v tiskárně a není žádným tajemství, že mu za ní nakladatelství zaplatilo nemalou sumu. Patrick Heywood se patrně do svých sedmnácti let stane stejně bohatým a úspěšným spisovatelem jako byl zesnulý Hegemon Green…Až se kniha objeví na pultech knihkupectví budeme vás samozřejmě informovat.“
„Stop! Skvělý! Výborně, tady končíme!“
Patrick Heywood vyběhl schody jejich domu aniž si ho kdokoliv všiml. Nikdy si ho nikdo nevšiml. Rodiče byli jenom neznámé tváře, které potkával u večeře. Tiše se vplížil do pokoje pro hosty. Nebyl používán už léta. V nánose prachu za tu dobu vyšlapal malou stezičku. Bylo zbytečné bát se, že by ji někdy někdo našel.
Otevřel obrovskou starou almaru a vyházel z ní několik starých kabátů. Na dně skříně leželo terárium, jehož víko bylo až na malou škvírku pevně zavaleno kameny z otcovy skalky. Uvnitř seděl malý, ošklivý, zelený skřet a bolestivě si svíral nohu.
Patrick sáhl do kapsy a vyndal malý bloček a tužku.
„Vyprávěj,“ ušklíbl se, „nebo ti zlomím i tu druhou…“
Partneri
