Část nultá: Prolog

        
        Stejně jako u každého jiného je i v tomto příběhu důležité místo a čas. V našem případě se jedná o malé město kdesi ve střední Evropě a o přelom druhého a třetího tisíciletí. Z našeho pohledu je to místo nezajímavé až nudné. Ovšem z pohledu zemí Zapomenutých říší si musíme všimnout jedné osoby. Říkejme jí třeba človíček.
        Náš sedmnáctiletý človíček si po materiální stránce žije celkem dobře. Ovšem strádá po té citové. Kamarádi se mu smějí, ponižují ho a celkově má pocit, že na něm nikomu nezáleží. A tenhle človíček si na to našel skvělý lék. Svou vlastní fantazii. Ve své hlavě utíkal do světa plného obrů, elfů, trpaslíků a mágů, kde prožíval mnohá dobrodružství. A neutíkal nikam jinam než do světa Zapomenutých říší. Ovšem čím více se uzavíral do svého světa, tím více si z něj kamarádi dělali legraci. A čím více si z něj kamarádi dělali legraci, tím více se do svého světa uzavíral a tím více věřil, že tento svět existuje.

        Část první: Hledání dveří

        Človíček právě leží v posteli a přemítá o tom, zda má jít do školy. Nakonec, ale vstane a do školy jde. Cestou přemýšlí o různých věcech, většinou však o rytířích, kouzelnících a nemrtvých. Ještě před zahájením vyučování se človíček vypravil do knihovny. Hned po vstupu ho málem srazil nějaký muž. Oba se zastavili, muž se človíčkovi zadíval do očí, pak svůj pohled stočil k polici s fantazy literaturou a odešel. Byl to jakýsi stařec zahalený v dlouhém červeném plášti, měl plnovous a bylo z něj cítit nějaké zvláštní koření, nebo snad nějaký druh tabáku. Človíček si byl téměř jist, že toho muže nikdy předtím neviděl. Ovšem všechno na něm mu připadalo tak známé, ten pohled, styl chůze a dokonce i ten pach. Vrátil se zpět na chodbu, aby se starce zeptal kdo je. Nikdo tam nebyl, což bylo divné, protože od srážky nemohlo uběhnout více než pár vteřin. Šel se tedy zeptat knihovnice.

        „Dobrý den. Omlouvám se, že vyrušuji, ale nevíte kdo byl ten muž?“ zeptal se.
        „Jaký muž?“
        „No jaký, ten co právě odešel, ten v tom plášti.“
        „Ale tady dnes ještě nikdo nebyl. Ty jsi první!“

        Človíček stál jako opařený, vždyť toho starce viděl na vlastní oči, dokonce by přísahal, že ještě cítí to koření. Co se to děje, přece není blázen. Vzpomněl si na polici, kterou muž pozoroval. Nevěděl proč, ale šel se na ni podívat. Očima přejížděl hřbety a názvy knih až narazil na jednu bez názvu. Byla to zvláštní kniha, měla ohmataný kožený obal, okované rohy a vystouplý znak draka. Nahlédl do ní a to co spatřil mu vzalo dech. Kniha byla celá napsána úhledným rukopisem. Zvedl oči a podíval se z okna. Byl tam. Onen stařec stál za oknem tentokrát s vysokým špičatým kloboukem a dřevěnou pokroucenou holí. Jejich pohledy se opět setkaly. Nebylo pochyb. Človíček toho muže znal. Jenom si nemohl vzpomenout odkud. Zazvonilo. Strčil tedy knihu do tašky a ještě jednou se podíval na muže. Ten se pousmál, vedle něj se otevřely nějaké dveře, prošel jimi a zase se zavřely. Človíček nechápal co se to děje. Teď však neměl čas na přemýšlení, protože musel na hodinu.
        Celou hodinu strávil jako na trní, tak moc se těšil na tu knihu, co vzal z knihovny. Dokonce zapomněl na tajemného muže. Přestávka, konečně! Otevřel knihu a začal číst:
        

        Část druhá: První dobrodružství
        
        Naposledy jsme človíčka opustili v momentě, kdy potkal tajemného pana F, nalezl průvodce sférami a vstoupil do jiného světa.
         Človíček nejdříve ucítil chlad, ale oči se otevřít neopovážil. Chlad ho začínal sžírat čím dál tím víc. Cítil jak se mu pomalu zastavuje srdce. Ocitl se na pokraji života a smrti, když najednou chlad zmizel a místo něj se mu po těle rozlilo příjemné teplo. Napadlo ho jestli není mrtvý. Nebyl. Pomalu otevřel oči. Scenérie, která se před ním otevřela mu brala dech. Stál na vršku, v bráně vytyčené třemi mocnými kameny. Kolem brány byla louka pokrytá hustou svěží trávou. Louku ze tří stran obklopoval poměrně hustý bukový les. Z jedné strany se nad lesem klenuly vysoké hory se zasněženými vrcholy. Celý pohled dotvářelo ospale svítící slunce klonící se pomalu k západu.
        Neodolal a na chvíli si lehl do měkké trávy. Paprsky ho šimraly do tváře, človíček začal podřimovat až usnul. Probudil se. Slunce zapadávalo za lesem. Zbyl z něj jen malý červený proužek na obzoru. Začal se tedy poohlížet po nějakém znamení, které by mu napovědělo co má dělat. Nejenže nic nenašel, ale s hrůzou zjistil, že začíná pršet. Pohlédl na oblohu. Nad ním jako ocelová hradba visela těžká mračna.
        Nevěděl kam má jít. Vylezl tedy na portál, kterým přišel, aby se rozhlédl po okolí. Měl štěstí. Kousek za lesem zahlédl kamenitou cestu. Sebral vak se svými věcmi a vyrazil přímo k ní. Přes les. Vstoupil do lesa a s údivem zjistil, že je zde sucho. Šel dál směrem k cestě. Les houstl a černal. Zdálo se mu jakoby v křoví na vteřinu zahlédl oči. Dostal strach . Zrychlil krok. Po pěti minutách rychlé chůze a strachu, se asi dvě stě kroků před človíčkem objevila cesta. Ulevilo se mu, ale zároveň za sebou zaslechl divný šelest. Otočil se a polilo ho horko. Osm dlouhých chlupatých noh a složené oči. Nebylo pochyb. Človíček spatřil několik obrovských pavouků.
        Dal se do běhu, ale pavouci mu byli stále v patách. Doběhl na cestu. Dopadaly na ní dlouhé provazy deště. Otočil se. Pavouci se před cestou zastavili. Očividně s deštěm neměli dobré skutečnosti. Človíček vytasil svou dýku. Čekal co se bude dít. Najednou se jeden z pavouků vymrštil a skočil po človíčkovi. Ten uskočil a bodl ho připravenou dýkou. Pavouk však ještě před svou smrtí stihl človíčka kousnout. Človíček se chytl za nohu, kterou mu projela nesnesitelná bolest. Upadl do bláta. Obraz se mu začal rozmazávat, viděl blížící se pavouky a z dálky slyšel přibližující se zvuky kopyt. Ztratil vědomí.

        „Chlapče, vstávej!“ zaznělo hrubým hlasem z dálky.
        „Já jsem umřel.“
        „Ne… zatím ne. I když jsi k tomu neměl daleko“ ozval se jiný neznámý, melodický hlas.

        Človíček otevřel oči. Ležel v čisté, voňavé posteli. Rozhlédl se po pokoji, aby zjistil komu patřili hlasy. U kulatého stolečku seděli na židlích dvě osoby. Jedna byla mohutnější, druhá štíhlá, vysoká. Jedna měla bílý plnovous druhá hladce oholenou tvář, dlouhé plavé vlasy a špičaté uši. Ta mohutnější s plnovousem byla oblečená v dlouhém červeném plášti a ta druhá štíhlá měla na sobě lehkou koženou vestu.
        Človíček se posadil. Zabolela ho noha. Vzpomněl si na portál, na déšť a na souboj s pavoukem.

        „Myslím, že ti dlužím odpovědi na pár otázek“ pronesl stejně hrubým hlasem muž v plášti.
        „Ano, asi ano.“
        „Tak jen se ptej chlapče.“
        „Kdo jste vy?“
        „Inu já jsem nějaký Flanche a tenhle elf je můj přítel Earalator.“
        „To jste byl vy, ten muž v knihovně a to vy jste napsal toho průvodce a dopis?“
        „Ano, ano a ano.
        „Co se stalo v tom lese, pamatuji si jenom jak pršelo, ty pavouky a pak jsem musel asi omdlít.“
        „O tom ti řekne víc Earalator.“
        „Ale jistě mile rád.“ ozval se melodický hlas.
        „Doufám, že nebude vadit, když začnu pěkně od začátku.“

        Před třemi dny jsem jel za svými věcmi do Zahaleného lesa. Najednou vidím tady Flanche. Flanche normálně veselý byl nějaký zachmuřelý a zdálo se, že pospíchá.

        „Flanchi, hola příteli. Uletěli ti včely?“ povídám.
        „Earalatore! Příteli! Tebe mi posílá samo nebe. Mohu tě o něco požádat?“
        „Jistě o co jde?“
        „Ten člověk, jak jsme se o něm bavili. Našel jsem ho a očekávám ho ještě dnes večer. Mám se s ním setkat u Starého portálu. Bohužel mám prozatím důležitější poslání. Mohl by jsi tam dojít a počkat na něj? Byl bych hrozně nerad, aby se mu něco stalo. Uděláš to pro mne?
        „Samozřejmě, když jde o takovou věc. Okamžitě se dám na cestu.“
        „Děkuji ti vezmi ho do Nik“illinu. A neříkej o něm nikomu kromě Meorim.“
        „Ano, sbohem.“ nasedl jsem na koně a vyrazil.

        Jel jsem sice rychle, ale od Starého portálu jsem byl dost daleko a navíc mě zpomalil ten déšť. Každopádně byla už tma když jsem tě uviděl. Vyběhl jsi z lesa. Nejdříve mě nenapadlo, že jsi ten koho hledám. Pak jsem si všiml tvého podivného oblečení. Netušil jsem proč jsi byl tak vystrašený, než se objevili ti pavouci. Pobídl jsem koně k rychlejším běhu. Viděl jsem jak po tobě jeden skočil a ty jsi ho probodl. Najednou ses zapotácel a upadl. Věděl jsem, že je zle. Napjal jsem svůj luk a zastřelil nejblíže stojící pavouky. Pak jsem tě popadl a rychle odvezl do Nyk“illinu.
        Elfovo vyprávění náhle přerušilo zaklepání na dveře. Než kdokoliv stačil říci dále, vstoupila do místnosti podsaditá hobitka. Nesla podnos s mísou, ze které se linula záhadná, ale příjemná vůně.

        „Zaslechla jsem, že se náš tajemný host probudil a tak mu nesu něco k snědku. Po třech dnech hladovění musíš mít určitě hlad.“
        „Děkuji.“ řekl človíček a chystal se vstát ke stolu.
        „Nevstávej ještě nejsi úplně uzdravený.“ při těchto slovech podala hobitka človíčkovi misku s polévkou.

         Polévka voněla náramně a také tak chutnala. Nebyl schopen rozpoznat všechny přísady, jistý si byl mrkví, bramborami a cibulí. Pak zde byla ještě nějaká zelenina podobná celeru a koření, které človíček neznal. Jídlo dost připomínalo poctivou bramboračku. Podíval se na hobitku, která měla očividně radost z toho, jak mu chutná.

        „Ealaratore, zatím co bude náš přítel jíst mohl by si dopovědět svůj příběh?“
        „Ale jistě Flanchi.“

        Jak jsem již řekl dovezl jsem tě sem do Nik“illinu.Bylo hodně pozdě, takže nebyl problém tě utajit. Šel jsem přímo k domu Meorim. Zaklepal jsem.

        „Meorim otevři!“
        „Kdo to říká?“
        „Já Earalator. Rychle otevři mám tu někoho, koho otrávil lesní pavouk.“
        „Proč to neřekneš hned!“

        Meorim otevřela a uložila tě do postele. Celé tři dny se od tebe nehnula a starala se o tebe. Až do dnešního rána jsi vypadal špatně, ale…

        „Ale díky mým léčitelským schopnostem si ještě světa užiješ až až.“ vložila se Meorim do vyprávění.
        „To není slušné skákat lidem do řeči.“ namítl elf.
        „Na tom nesejde. Chlapec potřebuje odpočívat, tak honem ven.“ hobitka při těchto slovech vystrčila jak elfa tak kouzelníka ze dveří. Vzala človíčkovu vyprázdněnou misku a sama rovněž odešla.

        Človíček se ještě chvíli rozhlížel po útulném pokojíku a pak usnul.

        Část třetí: Život za branou

        Během příštích čtrnácti dnů človíček neopustil svůj pokoj. Noha ho už nebolela a koncem druhého týdne normálně chodil po místnosti. Zatím se nesetkal s nikým jiným než s Meorim. Ta mu nosila jídlo, pečovala o něj, ale mnoho s ním nemluvila. Až jednou, to bylo začátkem třetího týdne, mu přinesla šaty.

        „Tak chlapče. Dnes je tvůj velký den, seznámím tě s ostatními obyvateli vesnice.“
        „Meorim? Mohu se na něco zeptat?“
        „Vím co máš na mysli. Tvůj úkol, že?“
        „Ano, proč jsem zde?“
        „Popravdě řečeno, o tvém poslání nemám skoro žádné informace. Flanche a Earalor mě pouze požádali, abych se o tebe po celou dobu co se budeš připravovat starala. Počkej, Flanche mi tu nechal tenhle vzkaz. Snad ti něco osvětlí.“ hobitka podala človíčkovi zažloutlý kus pergamenu se vzkazem.

        Zdravím Tě můj milý příteli,
        Asi bych se Ti měl omluvit, že jsem Ti o Tvém úkolu nic neřekl. A bohužel Ti toho ani moc neřeknu. Mám k tomu své důvody. Nemusíš se ničeho bát. Budeš mít mnoho času se na svůj úkol pořádně připravit. Za příznivých podmínek možná i několik let. Každopádně až přijde čas objevím se a vše Ti vysvětlím.
        Pro svoji bezpečnost nikomu neříkej, odkud jsi přišel. Prozatím jsi nalezenec, který po souboji s pavouky ztratil paměť.

        Opatruj se
        Tvůj F.
        

        Človíčka tento vzkaz překvapil. Počítal, že se tu nějaký čas zdrží, ale ne několik let. A proč to tajnůstkaření?

        „Tak co? Dozvěděl jsi se něco?“ ptala se hned Meorim.
        „Ne, spíš naopak.“ odpověděl človíček smutně.
        „Neměj strach. Flanche je moudrý člověk. Jistě ví co dělá. Teď se oblékni. Představím Tě Korgovi.“
        „Kdo je to?“
        „Korgo? Hobit asi ve tvém věku, budete si rozumět.“

        Človíček se tedy oblékl. Do připravených šatů. Meorim ho pozorovala a pak ho vyvedla ven z pokoje. Spatřil dlouhou matně osvětlenou chodbu. Po každé straně bylo asi osm velkých, kulatých dveří. U jedněch z nich se zastavili. Meorim zaklepala. „Dále.“ ozvalo se. Vešli do místnosti ne nepodobné té, ve které až dosud človíček pobýval. Na posteli ležel mladý hobit, četl nějakou knížku a labužnicky pojídal ořechy.

        „Korgo! Přestaň se cpát těmi ořechy a vstaň. Vedu ti nového kamaráda.“ napomenula Meorim hobita a odešla.
        „No už jsem myslel, že neexistuješ.“ řekl hobit a začal si človíčka prohlížet. Tomu to připadalo komické.
        „Jen se nesměj to, že jsem menší neznamená, že ti nemohu uštědřit ránu.“
        „Dobře, jen mi neubliž.“ prohlásil pobaveně človíček. Hobit se napřáhl. Chvíli se upřeně pozorovali a pak propadli v nekontrolovatelný smích.
        „No zdá se, že z nás budou kamarádi co říkáš? Já jsem Korgo.“
        „Také si myslím.“
        „Máš také nějaké jméno?“
        „No já vlastně… ztratil jsem paměť…neznám své jméno.“
        „Ztratil paměť? Zajímavé. Jak může někdo ztratit paměť?“
        „Poslední co si pamatuji je jak na mě útočí velký pavouk… a pak už jsem se probudil zde.“
        „Nějak ti říkat musíme. Počkej tady svolám naši partu a nějaké jméno ti vymyslíme.“

        Korgo odešel a vrátil se s tlustším hobitem a hezkou hobitkou. Oba byli zhruba ve věku Korga.

        „Tak tohle je naše parta. Mě znáš tady ten tlustý je Lard a támhleta hobitka co nezavře pusu se jmenuje Beauté.“
        „Jak to myslíš, ta která nezavře pusu. Jestli já jsem ta, která nezavře pusu, tak ty jsi ten co z pusy vypouští samé lži, ty jeden knihomole.“ ohradila se Beauté.
        „Když už nás Korgo takhle představil, jaké je tvoje jméno?“ obrátil se Lard na človíčka. Než však stačil cokoliv říct vložil se do rozhovoru opět Korgo.
        „To je ten problém, tady náš nový kamarád totiž ztratil paměť a také svoje jméno. Na nás je, aby jsme mu vymysleli nové.“ Beauté, které se pusa opravdu zřejmě nezastavila měla okamžitě nápad „ No co. Jen se na něj podívejte. Je to člověk, ale je poměrně malý. Budeme mu říkat Človíček.“
        „Co ty na to? Můžeme ti říkat Človíček?“ zeptal se Lard.

        Souhlasil. Z Človíčka, Beauté, Larda a Korga se stali přátelé. A jak šel čas prohlubovalo se i jejich přátelství. Korgo si sice často utahoval z Beauté, ale Človíčkovi připadalo, že Korgo Beauté miluje. Človíček poznal celou vesnici, kováře Ferranta, koňaře Palefroi a vůbec všechny ty milé hobity. Naučil se jezdit na koni, bojovat s válečným kladivem. Přečetl všechny Korgovi knihy a z nich se naučil mnoho o světě, který se stal jeho dočasným domovem.

        Část čtvrtá: Nic netrvá věčně

        Človíček si v Nyk“illinu žil dobře. Mohl jezdit na koni, měl přátele na, které se mohl spolehnout. A tak není divu, že zapomněl na svou minulost, na to kdo je, odkud je a proč sem přišel. Avšak nic netrvá věčně. Konec jeho bezstarostného života přišel s koncem léta třetího roku jeho pobytu v hobití vesnici. Z Človíčka se za ty tři roky stal silný a nebojácný bojovník. Často doprovázel společně se svými kamarády Korgem, Lardem a Beauté vesničany na cestě za obchodem. A díky tomu si ve vesnici vysloužili uznání. Od kováře dostali výzbroj a od koňaře pěkné poníky a Človíček krásného černého koně.
        Léto se chýlilo ke konci a vesnice pořádala malou oslavu na rozloučení s ním. Všichni se bavili, jedli, pili a zpívali. Když oslava skončila zůstal Človíček ještě chvíli sám sedět u ohně. Najednou se ozval známý hlas. „Hola příteli jak se máš?“ a ještě jeden o poznání melodičtější „Málem jsem tě nepoznal.“ Obě postavy si sedli k ohni a Človíček v nich poznal staré známé Earalora a Flanche.

        „Změnil jsi se příteli. Jsi silnější a zkušenější než když jsem tě viděl naposled.“ řekl svým melodickým hlasem Earalor.
        „Máš pravdu, myslím, že je připraven. Je čas ti poodhalit roušku tajemství. Dobře poslouchej.“ Začal Flanche své vyprávění.

        „Náš nepřítel je mocný mág Jurnell. Je to zločinec schopný všeho. Je to… čaroděj se odmlčel… je to bohužel můj bratr. Oba jsme se kdysi dávno dali na studium magie. On však nebyl trpělivý a tak se začal učit temnou část magie. Ta je lehčí, ale hlavně nese okamžité výsledky. Ze začátku na něm nebylo nic znát. Časem se z něj však stala krvelačná bestie toužící po moci. Začal spřádat plán jak ovládnout všechny říše. K tomu mu stačí ovládnout jen jednu jedinou. A to tu, ze které si přišel. Vaše říše je totiž ta, ze které vzešly všechny ostatní. Proto mu stačí ovládnout pouze ji.“

        „Asi ti již došlo, že ty máš být náš zachránce, než ti řeknu co budeš muset udělat musíš mi říct zda tento nelehký úkol přijmeš.“
        „Ano přijímám ho.“ řekl Človíček.
        „Jsi si opravdu jistý. Nemusíš to také přežít.“
        „Ani, jsem si toho vědom, ale když to nezkusím, co se stane se všemi těmi milými lidmi? Nechci, aby se jim něco stalo.“
        „Máš dobré srdce Človíčku.“ při těchto slovech se z nedalekého křoví ozval šustot. Čaroděj se obrátil tím směrem.
        „No tak vylezte ven.“ ze křoví vylezli Človíčkovi tři kamarádi.
        „Jak dlouho nás už posloucháte?“ zeptal se Earalor.
        „Nóó… jenom chvíli“ odpověděla pohotově Beauté.
        „Dobrá běžte spát a už se tu neukazujte.“ řekl jim Flanche.

        Stalo se to co nikdo z přítomných neočekával. Všichni tři hobiti se postavili před Človíčka a Korgo spustil.

        „Tak to teda ne. Popravdě víme všechno. Našli jsme tvůj dopis Človíčkovi Flanchi. Nehodláme ho opustit, když má jít někam kde mu hrozí smrt.“
        „No co mám s vámi dělat, sice se mi to nelíbí, ale dobrá. Půjdete s Človíčkem. Musíte však přísahat, že ho nikdy nepustíte.“
        „Tak přísaháme.“ pronesli všichni tři současně.
        „Hobiti blázniví.“ Flanche pokračoval ve vyprávění.

        „Jurnell se opevnil kdesi v podzemí města dveří. Sigilu. Tam spřádá svůj ohavný plán na ovládnutí sfér. A ať už je tím plánem cokoliv musíte mu v něm zabránit. K Jurnellovi vedou čtyři patra katakomb. V každém patře je jeden mocný stín. Stíny musíte porazit a v pátém patře se ukrývá Jurnell. Toho chrání démon ještě ze starých časů. K jeho poražení budete potřebovat Srdce země, Vodu pravdy, Větrné kladivo a Svitek moudrosti.“

        „Kde seženeme tyhle věci? Počítám, že tady ve vesnici je nenajdeme.“ zeptal se Lard.
        „To máš pravdu. Tyhle věci, nazývejme je raději artefakty, musíte najít na čtyřech místech. Voda pravdy se nachází v dimenzi ledových Elfů. Ti by vám ji měli dát. Větrné kladivo naleznete na Větrné hoře. Svitek moudrosti vlastní jeden podivínský mudrc. Musíte ho od něj nějak získat. A konečně Srdce země musíte získat v dimenzi Staletých ohňů. To bude jedna z nejtěžších částí vaší cesty.“

        „Měli by jste se spát. Zítra si sbalíte a vyrazíte na cestu.“ řekl Earalor a šel do Meorimina domu. A to samé udělali i ostatní.

        Človíček nemohl usnout. Začínal pochybovat o svém rozhodnutí. Vzpomněl si na všechno. Na rodiče, na kamarády, na školu, na své první dobrodružství s pavouky. Nakonec usnul. Měl divný sen. Byla tma, ale nebyl sám. Ve tmě se mu začala rýsovat zvláštní postava. Měla dlouhé černé šaty. Její tvář byla smutná. Chtěla něco říct, ale pak se rozplynula a sen skončil.

        Část pátá: Dlouho odkládaná cesta

        Ráno bylo chladné a plné očekávání. V Človíčkově hlavě vířilo mnoho otázek. Po skromné snídani vyšel ven. Přátelé ho tam již čekali. Nasedl na koně a vyrazili. V předu elf Earalor na běloušovi. Hned za ním hobiti v pořadí Korgo, Lard a Beauté. Skupinu uzavírali bok po boku jedoucí Človíček s Flanchem. Všichni kromě čaroděje měli na sobě naleštěná brnění a zbraně připravené k útoku. Tíseň ležela nejen na Človíčkovi. Zdá se, že dolehla i na Beauté, která nemluvila, alespoň ne tolik co obyčejně.

        „Na co vlastně potřebujeme ty čtyři artefakty, chci říct jak s nimi zdoláme toho démona?“ zeptal se Človíček Flanche.
        „Jak jsem řekl, je to démon ze starých časů. Nepůsobí na něj žádné obyčejné zbraně a ani většina těch magických. Ale ze starých písní se dá vyčíst, že kdysi existovala zbraň s níž je možno démona porazit a s kterou byl kdysi uvězněn. Samozřejmě původní zbraň již dávno neexistuje. A proto ji musíme vyrobit znovu. Materiál, ze kterého ji vyrobíme je právě srdce země. Zkout ji musíme větrným kladivem a ochladit vodou pravdy.“
        „A svitek moudrosti? K čemu slouží?“
        „Svitek moudrosti slouží k očištění mysli mága, který bude zbraň tvořit.“

        Pak už bylo ticho nikdo z družiny nemluvil. Až Lard začal zpívat:

        Když Lard skončil začala Beauté zpívat další sloku:

        Část šestá

        Před Človíčkem se otevřel zvláštní pohled. Stál na mírně vyvýšené plošině. Před ním leželo hlavní město Staletých ohňů. Za ním se tyčily obrovské hory. A všude kolem byl jen kamenitý terén občas přerušený písečným jazykem. Všechno mělo nádech šedé barvy, skály, písek, kamení a dokonce i obloha. Vlastně všechno ne. Stavby ve městě, včetně hradeb, které ho obepínali byli černé. Černé jako uhel. Městu dominovala široká a vysoká věž obehnaná ještě jednou hradbou. Před touto hradbou bylo čtvercové náměstí, na kterém se hemžilo několik stovek černých skvrn. Skvrny chaoticky pobíhali po náměstí. V jejich chování se neprojevil jediný náznak organizace. Naskytl se mu opravdu zvláštní pohled. Na jedné straně chaos a na druhé straně sešikovaní muži v pečlivě vyleštěných pancířích.

        „Hej člověče!“ ozval se zezadu mužík, který ho prve vedl k Sageovi.

        „Ano.“
        „Tvůj čarodějný přítel tě volá.“

        Flanche ho čekal ve stanu společně se Sagem, Korgem, Lardem a Beauté.

        „Jsi připraven na bitvu?“ zeptal se Flanche.
        „Abych řekl pravdu tak ne.“
        „Jedno naše přísloví praví: „Na smrt a na bitvu nemůžeš být nikdy dostatečně připraven.“ řekl Sage, Flanche mu jen přikyvoval pak se rozhovořil.
        „Teď, ale zpátky k věci. Máme vymyšlený plán. Svitek moudrosti a stejně tak i Srdce země je drženo ve věži za druhou hradbou. Máme štěstí, že pán Staletých ohňů je pryč ze země i se svými draky. Toho musíme využít. Vojsko se rozdělí na dvě skupiny a pronikne do města východní a západní branou. Toho musíte využít vy čtyři, ukázal na Človíčka a na tři hobity, ve vzniklém zmatku proniknete do věže a pokusíte se naleznout oba artefakty. Musíme využít nepřipravenosti nepřítele a udeřit co nejdříve.“

        Jak Flanche řekl, tak udělali. Sageovo vojsko se rozdělilo na dvě skupiny a postavilo se před chabě opevněné hradby. Flanche zůstal na plošině. Natáhl ruce k nebesům, jeho hlas se postupně zesiloval. A stejně jako jeho hlas zesiloval se i štít, který vykouzlil nad oběma polovinami vojska. Vojáci povzbuzeni touto posilou začali beranidly prorážet brány. Oběma skupinám se to povedlo téměř naráz. Vnikli do města. Nepřátel nebylo sice mnoho, ale kladli tvrdý odpor. Rozpoutala se bitva a opravdu nastal zmatek, kterého využili naši čtyři přátelé. Přes slabou obranu se probili hlavním vchodem až do věže.
        Prošli několika před sály , kde na ně čekalo jen pár skřetů, ty společně celkem bez problémů zdolali. Pak se před nimi objevil velký sál. Oproti ostatním místnostem, které prošli působil jinak. Ne tak ponuře, ale spíš přepychově. Naleštěná mramorová podlaha, v dvouřadu stojící sloupy, červený koberec, zdobený strop. Na konci sálu, na stříbrném podnose, pod skleněným poklopem uviděli svitek moudrosti a srdce země. Vypadaly přesně tak jak jim je Flanche popisoval.
        Korgo chtěl vejít dovnitř. Než však stihl šlápnout na zem strhla ho čísi ruka zpět. Hobiti a Človíček se otočili. Spatřili tři postavy. Tři postavy v černém. Bojovníka, Tajemného a ženu.

        „Kdo.. kdo jste?“ vykoktal ze sebe Korgo s napřaženým mečem.
        „Ty zbraně můžete dát dolů.“ řekl Bojovník a Tajemný dodal zvláštně hlubokým hlasem:
        „Jsme Trojka, Černí… nebo jak chceš.. důležitější je, že jsme tu abychom vám pomohli.“
        „Proč mě tedy zastavuješ?“ řekl naštvaně Korgo stále ještě s mečem připraveným k útoku.
        „Proč? Protože ta místnost je plná pastí. Chceš, aby tě usmažil blesk? No tak klidně pokračuj.“ Človíček sklopil Korgovu zbraň a řekl:
        „Dobře, nechme toho. Pokud nám chceš pomoct, poraď nám jak se tam máme dostat?“
        „Jsi moudrý Človíčku, říkají ti tak, ne? Odpověď je nasnadě, ale já ani mí přátelé jí neznáme.“
        „A kdo jí tedy zná? zeptal se už mírněji Korgo.
        „Je to jeden, nebo spíš jedna z vás.“
        „Kdo já? To je přece nesmysl.“ ohradila se okamžitě Beauté.

        Žena vystoupila ze stínu, který jí z poloviny zakrýval. Světlo odhalilo pár křídel. Dlouhé černé vlasy jí padaly přes oči. Vypadala úplně stejně jako v tom snu. Krásná, ale smutná. Promluvila.

        „Ale ano, znáš ji, znáš ji krásná tvářičko. Máš ten dar v sobě stačí ho jen probudit.“ když tohle řekla přejela hřbetem ruky po Beautině tváři. Pak roztáhla svá obrovská blanitá křídla, přiložila jí ruce na spánky a pokračovala.
        „Vzpomeň si na dětství, já vím co jsi tenkrát viděla, znám tvé sny. Snaž se si vzpomenout.“ Beauté znejistěla chvíli stála, jako by v sobě něco přemáhala, s vypjetím řekla:
        „Až úplně v zadu, ten znak draka, je to vypínač všech pastí. Stačí ho zasáhnout a pasti se zneškodní.“ pak se Beauté sesunula k zemi.
        „Odnesu ji do bezpečí vy zatím seberte artefakty.“ řekla žena v černém, vzala Beauté do náruče a odešla.
        „Došli mi všechny vrhací sekery, jak máme zasáhnout ten znak?.“ posteskl si Bojovník.

        Lard se dlouho nerozmýšlel. Nabil svůj prak a vystřelil. První rána se minula účinkem, ale hned ta druhá zasáhla znak. Ten se otočil kolem své osy. Sálem se ozvalo hlasité klap. Pasti byli vypnuty. Človíček pak z pod poklopu vyndal jak Svitek moudrosti, tak i Srdce země a pečlivě si je uložil. Společně vyšli před věž.
        Čekalo je tam příjemné překvapení. Nepřátelé byli rozprášeni. Sage je vítal s otevřenou náručí. Chtěl něco říct, ale nestihl to. Z oblak se snesl obrovitý drak a začal chrlit oheň. Štít naštěstí zabránil nejhoršímu. Drakovi to však nevadilo jeho cílem byl sám čaroděj. Nalétl na něj a chytil ho do drápů. Flanche zmizel v dáli a stejně tak i štít. A jak zmizel ze všech bran se do města hrnuli nepřátelé a další se vyřítili z budov. Sageova armáda byla v pasti. Muži bojovali statečně. Nepřátel však byla přesila. Tajemný začal nahlas volat:

        Při vyslovení jména Eiriem se šik nepřátel na chvíli zastavil a s hrůzou hleděl na oblohu. Človíček správně uhodl, že Eiriem je ta okřídlená žena. Za chvíli přiletěla. Zastavila se nad vojáky, kteří v sevření čelily útoku a začala kouzlit. Nejdřív vykouzlila štít ne nepodobným tomu od Flanche, pak rozepjala ruce a na chvíli zůstala viset na obloze. Najednou sjel skrz její rozepjaté ruce blesk přímo doprostřed nepřátel. Sageova armáda díky této podpoře doslova ožila. Človíček uviděl dva modré záblesky. Tajemný poodhalil svůj plášť a vytasil dva zářící meče. Pobídl svého přítele Bojovníka a oba se vrhli do vřavy. Ani Človíček, ani hobiti ještě neviděli nikoho, kdo by se tak oháněl mečem, nebo sekyrou. Způsob boje Tajemného a Bojovníka připomínal spíš tanec než boj. Lehce utínali jednu skřetí hlavu za druhou. Muži se drželi také dobře a naši tři kamarádi nezůstali pozadu. Během půl hodiny bylo dobojováno. Skřeti byli definitivně poraženi. Lard s Korgem šli hledat Bauté. Človíček měl jiné starosti. Každého se ptal jestli neviděl Earalora a vůbec si nevšiml zmizení Černých. Zezadu se ozvalo: „Tady jsem.“ A objevila se elfova postava měl šrám na ruce, ale jinak byl veselý.

        „Tak co máš to?“
        „Ano mám. Teď jsem ale rád, že tě vidím Earalore.“
        „Jsem v pořádku jen by mě zajímalo kdo byli ti tři co nám pomohli.“
        „Nevím kdo jsou. Říkají si Černá trojka, ale kdo jsou doopravdy, to nevím. Kde vůbec jsou?“
        „Zvláštní před chvíli jsem je ještě viděl.“

        Jejich hovor přerušili přicházející hobiti. Korgo nesl Beauté v náručí. Elf i človíček se okamžitě ptali co jí je.

        „Nic jsem jen zesláblá a trochu zmatená jinak jsem v pořádku. Potřebuji se trochu vyspat.“
        „Našli jsme ji opodál. Zřejmě ji tam zanesla ta žena.“ informoval Lard.
        „Jsou opravdu zvláštní ti tři Černí. Ale to teď není naše starost. Důležité je, že nám pomohli.“ poznamenal elf. Ještě důležitější je co budeme dělat bez Flanche. Kde je ho asi chudáka konec.“ dodal Človíček. Earalor odpověděl:
        „Ať se na věc dívám jak chci vychází mi jeden viník.“
        „Jurnell!“ shodli se všihni.

        Družina ochuzená o jednoho člena, zbytek vojáků a Sage odešli pryč ze sféry Staletých ohňů. Sage poděkoval družině za pomoc a kromě svitku jim věnoval zásoby, koně a poníky. Earalor rozhodl, že nejmoudřejší bude navštívit sféru přátelských Ledových elfů. A tak se družina po odpočinku vydala na cestu.

        Část sedmá: Hrstka odpovědí

        Družina pochodovala do hor. Vpředu jel Earalor. Za ním Človíček následován trojicí hobitů. Jeli pomalu a vcelku vesele. Hřejivé sluníčko je i přes ztrátu Flanche naplňovalo optimismem. Aby také ne, po návštěvě tísnivých Staletých ohňů. I Beauté znatelně pookřála, ale nebylo jí nejlépe. Večer, když se slunce klonilo k západu, se začal Earalor poohlížet po vhodném místě k utáboření. A nalezl ho.
        Byla jím prostorná dutina pod kořeny stromu. Těžko říci jakým způsobem vznikla. Každopádně to bylo perfektní místo k utáboření. Dutinu vystlali přikrývkami a položili do ní Beauté. Sami pak rozdělali oheň a pojedli něco ze svých zásob. Slunce již zcela zapadlo. Stav Beauté se zhoršil a Korgo u ní seděl až nakonec usnul. Zbylí členové družiny seděli u ohně. Povídali si o bitvě a hlavně o třech tajemných postavách. Každý z nich měl o nich svou teorii. Většinou založenou na tom, co o nich slyšel. Lard jim nedůvěřoval. A právě když přátelům vyprávěl své dojmy ozval se za ním rozesmátý hlas.

        „Ale, ale takový velký bojovník. Snad nemáš strach.“ Všichni se zarazili. Človíček a hobit neviděli vůbec nic. I bystrý elfí zrak rozpoznal ve tmě pouze několik postav. Ty se blížili k ohni. První se ze tmy vynořila menší svalnatá postava. Poznali v ní bojovníka z trojice. Hned vzápětí po něm oheň osvítil další dvě známé tváře. Eiriem a Tajemného. Ti však nebyli rozjaření jako bojovník spíš naopak. Eiriem nic neřekla a šla rovnou k Beauté. Bojovník a Tajemný si přisedli k ohni. Začal tichým, přesto však zcela srozumitelným hlasem mluvit:
        „Věřím, že se vám v hlavách honí spousta otázek. Snad vám tímto alespoň na některou z nich odpovím. Známe váš úkol stejně jako jeho důležitost. Naše cesta vede sice jinam, ale naše poslání je dlouhodobějšího charakteru. Takže po jistou dobu budeme cestovat s vámi. Jak dlouhá doba to bude vám nemohu říct.“ Jeho řeč náhle přerušila Eiriem. Prohodila několik slov s tajemným. Ten se otočil k družině: „Na chvíli se musíme vzdálit, ale vrátíme se. Já vám již nic neřeknu. Pokud je bude znát dá vám odpovědi tady Kedam.“ Ukázal na bojovníka a pak odešel společně s Eiriem. Slova se ujal bojovník.

        „Jak jste právě slyšeli, mé jméno je Kedam. Myslím, že do této chvíle zde nepadlo. Pokud máte nějaké dotazy, tak se ptejte.“ Človíček se dlouho nerozmýšlel a začal se ptát.
        „Mohl by si nám něco říci o sobě a tvých dvou společnících?“ Kedam se pousmál a spustil.
        „Je to divné, ale není toho mnoho co o nich vím. On opravdu dostává svého jména. Nevím o něm v podstatě nic. Pravděpodobně vládne nějakou tajemnou silou. Je náš vůdce. Víc toho o něm nevím.“
        „A ona?“
        „Ona? Ona je krásné a křehké stvoření. Ovládá silná kouzla. Přesto je v ní něco… něco v sobě dusí. Nějaké hořké tajemství. Kdysi jsem zaslechl, že bývala královnou nějaké země. A to je o ní vše.“
        „A ty proč s nimi vlastně cestuješ? Vždyť o nich vlastně nic nevíš.“ Zeptal se tentokrát Lard. Válečník se na chvíli odmlčel.
        „Víš býval jsem opravdu silným válečníkem jistého severského kmene. Jako takový jsem měl všechno, jídlo, pití, ženy, prostě všechno. Pak jsem potkal ty dva. Tenkrát se na mne podíval a zeptal se mě jestli je tohle to čeho jsem chtěl dosáhnout. V tu chvíli jsem věděl, že musím jít s ním. Opravdu netuším proč, ale cítím, že plného uspokojení dosáhnu pouze po jeho boku.“
        „A ona proč s ním cestuje?“
        „Je to sice pouze můj dojem, ale řekl bych, že ti dva se milují. Ani jeden to před druhým nedává najevo. Ale schválně si všimněte, že až jeden z nich usne, ten druhý ho pořádně přikryje, udělá nad ním znamení a bude ho chvíli pozorovat. Dělají to oba. Oba naprosto stejně.“
        „Nevíš co je s naší kamarádkou?“
        „Ptal jsem se na to. Tajemný mi nechtěl nic říct. Naštěstí Eiriem byla sdílnější. Řekla mi jen, že bude v pořádku.“
        Zezadu se ozval hlas Tajemného.
        „Pro dnešek toho povídání už nechte. Je čas jít spát.“
        „Já zůstanu na hlídce.“ Řekl Earalor.
        „Ne mistře elfe. Jděte si lehnout budeme vás potřebovat odpočinutého. Dnes budu hlídkovat já.“ Zarazil ho Tajemný.

        Všichni se tedy rozložili kolem ohně k spánku. Človíček bloudil očima po okolí a hledal Eiriem. Vynořila se z výklenku, ve kterém ležela Beauté. Až teď si vzpomněl na Korga. Vstal a chtěl se tam jít podívat. Eiriem ho zarazila.

        „Nechoď tam, maličká potřebuje klid.“
        „A Korgo?“
        „Neboj se je u ní.“

        Eiriem si lehla těsně k ohni. Ležela na boku a křídla měla vystavena ohni. Človíček ji pozoroval. Po chvíli k ní přišel Tajemný. Udělal přesně to co říkal Kedam. Přikryl jí, udělal nad ní znamení a pak se na ní díval. Avšak jedné věci si válečník nevšiml. Z Eiriem jako by v tu chvíli spadli všechny těžkosti. Její obyčejně smutný obličej dostal poměrně spokojený výraz. Človíčkovi to neuniklo. Tajemný potom přilož do ohně a sedl si na opačnou stranu než ležela Eiriem. Človíček chvíli přemýšlel o jejich třech nových spojencích, ale únava byla silnější než on.
        Ráno se vzbudil brzy. Earalor, Lard, Kedam a Eiriem spali. Tajemný byl pravděpodobně na obhlídce, protože ho Človíček nikde neviděl. Okamžitě se šel podívat na Beauté. Ležela v dutině na pokrývkách. Vypadala mnohem lépe než včera. Korgo ležel schoulený na holé zemi. Najednou se za ním objevila Eiriem. „Mohl by jsi prosím tě probudit svého kamaráda?“ Potřebuji něco probrat s maličkou.“ Človíček tedy opatrně probral Korga a oba šli něco sníst. Lard právě připravoval nějaké jídlo. Tajemný stál opodál. Jeho zrak bloudil po horizontu. Kedam seděl na zemi a čistil čepel své obrovské sekery. Povídal si s Lardem. Zdálo se, že se ti dva skamarádili. Všichni posnídali. Kromě Tajemného, který odešel ke stromu, ve kterém byla Beauté s Eiriem. Povídali si. Nikdo z přítomných jejich rozhovor neslyšel. Až na Človíčka.

        „Jak jí je?“
        „Dobře, to co prodělala ji vysílilo, ale zvládla to. Zvládla to lépe než já.“ Odpověděla dost smutně Eiriem.
        „To neříkej zvládla jsi to.“ Konejšil ji Tajemný.
        „Ne, tenkrát ne. Musím se pokusit to napravit teď.“
        „Znamená to, to co si myslím?“
        „Nevím, váhám stále váhám. Ale pokud se rozhodnu tak…“
        „Tak by to znamenalo, že se blíží konec černé trojky.“ Doplnil ji Tajemný.
        „Ano.“
        „Ty víš, že ti nebudu bránit ať už se rozhodneš jakkoliv.“ Při těchto slovech přejel rukou po jejích vlasech a odhalil malý kuželovitý růžek.
        „Děsí mě to. Nevěřila jsem tomu, ale všechna proroctví se najednou plní.“

        Po snídani se chystali vydat se na cestu. Eiriem přišla i s Beauté, která byla už v pořádku. Všichni ji vítali zpátky. Nejvíce Korgo. Kedam odněkud přivedl tři krásné černé koně. Z vaku na svém koni vyndal dva normální a tři malé černé pláště. Ty dva dal Človíčkovi a Earalovi. A zbylé Korgovi, Lardovi a Beauté. Když se Človíček zeptal k čemu jsou dostalo se mu odpovědi v podobě otázky. A proč si myslíš, že se Ledový elfové jmenují ledový elfové?
        Vyrazili. Vpředu byl Tajemný s Kedamem. Za nimi jel Earalor, Človíček a hobiti. Řadu uzavírala Eiriem. Jeli rychle, Tajemný chtěl být u portálu do soumraku.

        Část osmá: Sféra ledových elfů

        Po mnoha hodinách rychlé jízdy opravdu dojeli k portálu. Tvořili ho dvě mohutné, do sebe zaklesnuté borovice. Tajemný seskočil z koně. Utrhl nedaleko rostoucí bylinu. Pak s ní zamával před portálem, který se vzápětí otevřel. Celá družina jím projela..

        Otevřel se před nimi skvostný pohled. Tráva, stromy, skály, všechno bylo z ledu. A všechno se krásně třpytilo.
        
        „Tak tohle je zem ledových elfů. Nádhera co?“ řekl Kedam a ostatní přikyvovali.
        „Je tu trochu chladno.“ namítla Beauté.

        Pokračovali přes mýtinku. Chtěli vstoupit do lesa, když k nim zezadu kdosi přiskočil. Byl to štíhlý, vysoký elf. Neměl tak jemné rysy jako Earalor, a ani se moc nepohyboval jako elf, přesto to byl elf.

        „Oh, přátelé již tu na vás čekám. Náš král Manwis vás chce vidět, okamžitě.“ spustil neznámý elf.
        „Nevíš proč?“ otázal se ho Tajemný.
        „Ne, nevím pane. Ale pojďte prosím se mnou.“
        „Dobrá půjdeme.“
        „Oh děkuji, ale pospěšte si, rychle!“

        Elf je vedl skrz les, pak po úzkých hrázích kolem jezírek. Nakonec stanuli před obrovským ledovým palácem. Vstoupili dovnitř. Prošli několika chodbami až se objevili před králem. Byl to muž ne nepodobný jejich průvodci. Jen měl navíc dlouhé vousy. Sotva je uviděl začal mluvit:

        „Znovu tě vítám ve své zemi Tajemný.“
        „I já jsem rád, že mě sem cesta zavedla.“
        „Řekni co potřebujete Tajemný a já vám vyhovím.“
        „Jsi laskav králi. Jsem rád, že se na tvou dobrotu dá vždy spolehnout.“
        „Ale jistě. Stačí říct.“
        „Zcela jistě budeme potřebovat lahvičku Vody pravdy. A byli bychom rádi, kdybychom si zde mohli odpočinout.“
        „Dostaneš čeho si žádáš.“

        Král pokynul a z obou stran se vyloupli dva elfové. Dosud je nebylo vidět, jak splývali s okolím.

        „Odveďte naše přátele do jejich komnat.“ poručil král elfů.
        „A ty Tajemný. Zůstaň chvíli a povyprávěj mi o svých cestách.“

        Všichni kromě Tajemného šli do jim určených pokojů. Na celém paláci bylo zvláštní to, že přesto, že byl z ledu jeho stěny nestudili dokonce ani netály od loučí. Človíčkův pokoj byl malý, ale měl to nejdůležitější, co nyní potřeboval, velkou měkkou postel. Lehl si a okamžitě usnul. Probudilo ho klepání na dveře.

        „Dále.“ Objevila se elfa byla o poznání menší než ledový elfové, které doposud viděl.
        „Pane, pojďte se mnou mám vás zavést na hostinu, která se koná.“

        Človíček neodmlouval a šel. Došel do obrovské místnosti. Hořelo v ní celkem sedm ohňů. Na šesti se opékalo maso. A sedmý plál za královským trůnem. V místnosti byla spousta elfů, rytíři, služebnictvo, ale i ženy a děti. Všichni jedli, pili a bavili se. A to samé dělali jeho přátelé. Seděli u stolu s králem. Človíček pozdravil a přisedl si. Když se najedl začal Manwis mluvit:

        „Přátelé, Tajmený mi pověděl o vašem úkolu. Jak jsem řekl pomohu vám jak budu moct. Ale mám takový dojem…“ odmlčel se a podíval se na Tajemného. Pak pokračoval:“…Že již nastal čas zodpovědět opravdu všechny otázky.“ Tajemný chvíli mlčel. Pravděpodobně se v něm odehrával nějaký boj. Nakonec se, ale zcela plynule rozhovořil.
        „Jsi moudrý Manwisi. Máš pravdu. Všechna znamení se začínají naplňovat. Je na čase našim přátelům říci všechno.“

        Avšak místo vyprávění vyndal odněkud malou loutnu. Lehce pohladil struny. Některý z rytířů zařval:“Jdi pryč barde tvojí šumařinu nikdo nechce poslouchat!“ Tajemný toho nic nedbal. Sáhl do strun podruhé. Zaznělo několik mohutných tónů. Všechno ztichlo, protože se otevřely dveře a ledový vítr zhasl šest ohňů. Sál teď jen matně ozařoval sedmý oheň. Všichni přítomní hleděli na Tajemného. Z nástroje se linula příjemná, ale trochu smutná melodie. Přidal se zpěv Tajmeného.

        Najednou přestal zpívat, loutna mu spadla do klína. Eiriem ho chytla za ruku. Podíval se na ní. Začal mluvit se známkou smutku v hlase.

        „Tohle je ona. Eiriem je ta prokletá královna z písničky. Byla královnou Staletých ohňů. I když tenkrát se jmenovaly jinak. Ucházel se o ní tenkrát jeden mág. Nemiloval ji. Chtěl jí jenom získat pro své plány. Byla velice vnímavá na magii. Dokázala uzdravovat těžká zranění pouhým dotekem. Avšak tyto schopnosti byli spíš samovolné než řízené. Ten mág jí chtěl mít pro sebe a použít ji ke zlým věcem. Ona však nechtěla. Milovala jiného. Nemusím tajit, že tím mágem byl Jurnell a ten, kterého milovala jsem byl já.“ Tajemný se na chvíli odmlčel.
        „Byli jsme tenkrát na projížďce. V soutěsce se zjevil Jurnell se svými poskoky. Proklel mojí královnu a pak se na nás vrhli jeho poskoci. Chránil jsem jí, ale ne dost. Zabili ji. Padl jsem na kolena. Bylo mi jedno jestli mě zabijí. Jurnell na mě seslal kouzlo. Z nebe sjel blesk. Dostal jsem přímý zásah. Jurnell zmizel. Byl jsem na pokraji života a smrti. A právě v tu chvíli se projevilo druhé Jurnellovo já. Asi to pro vás bude překvapení, hlavně pro tebe Earalore. Totiž Jurnell a Flanche jsou jedna a ta samá bytost. Flanche trpí rozdvojenou osobností.“ Jak řekl všechny to překvapilo. Tajmený pokračoval.
        „Objevil se nade mnou jeho obraz. Řekl mi, že jestli chci ještě někdy vidět Eiriem musím na sebe vzít velkou zodpovědnost. Souhlasil jsem. Pak byla dlouho tma. Probral jsem se v nějakém klášteře. Vyléčili mě. Vrchní v klášteře mi řekl, že jsem na sebe vzal zodpovědnost Neutrálního.“
        „Co to znamená?“ zeptal se Človíček.
        „Asi takhle. Všechny sféry se musí držet v rovnováze. Toho se docílí vyvážením tří prvků. Ty jsou reprezentovány třemi postavami. Je to černá, bílá a postava z reálného světa. No a Neutrální je všechny spojuje. Problém by nastal, kdyby se chtěl někdo zmocnit jednoho z prvků. A to chce právě udělat Jurnell. Asi jsi pochopil, že tou postavou z reálného světa jsi ty Človíčku. Tou bílou je tady Kedam a černá je Eiriem.“
        „Počkej, nějak mi to vše nadává smysl.“ Ozval se Earalor, který tomu všemu zřejmě nechtěl věřit. „Vždyť jsi říkal, že Eiriem zemřela, tak jak to, že tu sedí s námi.“
        „Ano, k tomu se chci dostat. V klášteře mě několik let cvičili. Naučil jsem se perfektně magii stejně jako umění boje. Jednoho dne jsem musel odejít. Moje prví cesta vedla do sféry Staletých ohňů. Změnila se. Místo zelených plání tu zbyla spáleniště. A všemu vládla královna smrti Eiriem. Díky kletbě znovu ožila. Změnila se stejně jako ta země. Na zádech jí vyrostl pár křídel a na hlavě dva růžky. Stal se z ní černý anděl. Když mě poprvé spatřila chtěla mě zabít. Ale v poslední chvíli si vzpomněla, kdo jsem. Utekli jsme spolu. Byli jsme oba šťastní. Do party se k nám přidal Kedam. Ale stále jsi nám chyběl ty človíčku. Společně musíme zabránit Jurnellovi v ovládnutí sfér.“
        „A co to bylo s Beauté?“ zeptal se Korgo. Slova se ujala Eiriem.
        „Víš být černým andělem znamená utrpení. A jediná šance jak dojít pokoje je předat svou sílu další nositelce.“
        „To chceš říct, že z Beauté se stane černý anděl? To má jako místo tebe trpět ona?“ rozčílil se Korgo.
        „Neboj se o ni, nemáš zase tak úplně pravdu. Beauté se černým andělem nestane. Ona už jím z větší části je. A pokud jde o to utrpení. Beauté je moje dcera. Kletba na ní už nemá takový vliv. Stačí když jí bude někdo milovat Korgo. Pak trpět nebude.“
        „Tajmený mluvil jsi o nějakých znameních. Co jsi tím myslel?“ Zeptal se Človíček.
        „Je to znamení, které určuje, kdy nastane kritický okamžik v dějinách. Je jím rozpad trojky. A ten se blíží. Eiriem tu již zítra nebude. Dnes večer předá svou sílu Beauté a… pak zemře.“

        Do hovoru se vložil Manwis.
        „Myslím, že vše podstatné bylo řečeno. Je na čase se připravit na cestu za Jurnellem.“
        „Ale vždyť ještě nemáme Větrné kladivo.“
        „Ale máme.“ řekl Kedam a ze svého vaku vyndal ohromné stříbrné kladivo.
        „Zítra ukováme meč a já, Kedam a Človíček se vydáme na cestu.“
        „A co my?“ Ozval se Lard, Beauté a Korgo.
        „Beuté ty budeš zesláblá a vy dva ji musíte chránit.“ Namítla Eiriem.

        Korgo a Lard chvíli protestovali, ale pak společně s ostatními šli na královu výzvu spát. Človíček nemohl usnout. Uslyšel nějaký divný zvuk. Vykoukl ze svého pokoje. Uviděl Kedama jak vychází s Beauté v náručí z protější chodby. Počkal až přejde a pak šel do chodby. Uviděl pootevřené dveře. Nakoukl do nich. Spatřil nevelkou místnost. Na kamenném stole v rakvi tam nehybně ležela Eiriem. Na tváři měla spokojený výraz. Byla krásná. Oblečena byla do bílého roucha. Kolem rakve hořelo dvanáct bílých svíček. Předně proti Človíčkovi klečel Tajmený opřený o meč. Tiše zpíval písničku, kterou zpíval u po večeři. Zněla smutně. Dozpíval verš a pak se rozplakal. Človíček nechal Tajmeného o samotě a šel spát

        Část devátá: Čepel Dávných časů

        Hodně brzo ráno Človíčka vzbudil Kedam:

        „Už je čas chlapče. Manwis ti posílá tohle brnění.“

        Človíček nejdříve pohlédl na dobráckého Kedama. I na něm byla ztráta Eiriem znát. Pak na brnění. Byla to kompletní destičková zbroj. Černá se stříbrným zdobením a několika červenými kameny. Človíček si nejdřív myslel, že ji nemůže unést, tak mohutná se zdála. Ale byla lehoučká. Téměř ji na sobě necítil. A padla mu naprosto perfektně.

        „No tak už se přestaň upravovat, už tak jsi nádherný.“ zavtipkoval Kedam.

        Pak spolu odešli. Procházeli dlouhými chodbami. Minuli několik velkých knihoven. Sešli pět poschodí až dorazili k těžkým kamenným dveřím. Kedam je kupodivu lehce odtlačil. Vešli do tmavé místnosti. Na rozdíl od ostatních byla z kamene a ne z onoho magického ledu. Uprostřed místnosti byla nakreslena pěticípá hvězda v kruhu. Kolem kruhu byla spousta podivných symbolů. Podobný obrazec, jenom poloviční byl nakreslen hned vedle a obě kružnice se navzájem dotýkali.
        Tajemný na ně čekal.
        „Tak jste tady. Je čas ukovat mocnou Čepel Dávných časů. Kedame ty mi budeš podávat předměty, které po tobě budu chtít. A ty Človíčku pokaždé když řeknu zapálíš jednu svíci.“

        Až teď si Človíček všiml čtyřech svící stojících v řadě před Tajemným a dělících ho od kruhů.

        „Přípraveni? Dobrá začněme.“

        Pak začal odříkávat magickou formuli ze Svitku moudrosti. Bylo na něm vidět napětí, jako by s něčím bojoval. „Synu ohně Ul-hfire volám tě, zjev se a poslouchej má slova!“ Kruh vyplnili plameny a skutečně se objevila nějaká postava. Bylo to odporná kreatura složená z mnoha lidských pokroucených těl. Stála nehnutě dokud si nevšimla Tajemného. Rozchechtala se.

        „Co ty? Ty si myslíš, že mě můžeš zastavit?“ stvoření opět propadlo v smích.
        „Jí si možná zachránil, ale ty mi neutečeš.“ stvoření se chtělo rozběhnout na Tajmeného. Než se mu to však povedlo zarazil ho kruh. „Cože? Ochrana Svitku moudrosti.“ smích se změnil v běsnění. Po chvíli se Ul-hfire uklidnil. „Dobrá co chceš?“ řekl pohrdavě. „Chci abys mi ukoval Čepel Dávných časů.“

        „Jak chceš. Potřebuji materiál ze kterého ji vykovám.“
        „Zde máš čeho žádáš. Samotné Srdce země. Nechť ti svíce svítí na práci.“ když to dořekl Kedam přistrčil do malého kruhu Srdce země a Človíček zapálil svíci. Démon ho vzal a ono mu v rukou vzplálo.
        „Mám materiál, ale čím ho mám zpracovat?“
        „Zde je větrné kladivo. Nechť ti svíce svítí na práci.“ Kedam podal démonovi kladivo a Človíček zapálil druhou svíci. Démon začal kladivem dávat materiálu tvar. Když měl Srdce země zpracováno do tvaru zvláštní zbraně. Vyžádal si Vodu pravdu, aby s ní mohl zbraň zchladit. I tentokrát mu ji Kedam podal a Človíček zapálil třetí svíci. Když byl démon s prací hotov položil zbraň do malého kruhu.

        „Svou práci jsem splnil. Teď musíš jít se mnou.“ zařval démon na Tajemného. Ten akorát přečetl poslední řádku svitku, který se mu rozpadl na prach a dodal „Nechť na cestu ti svítí svíce.“ Démon zmizel. Tajemný se podíval na Kedama. Ten sebral onu zvláštní zbraň. Vypadala jako kříženec kladiva a sekery. Byla pokrytá runami a podle všeho byla těžká. A řekl.

        „Já ponesu čepel vím co je má povinnost.“
        „Věděl jsem, že nezklameš nás ani svůj národ. Dostáváš svého jména válečníku ze severu. Teď však musíme vyrazit na cestu. Čeká nás cesta do Sigilu.

        Když vyšli z místnosti čekal na ně Manwis se strážemi. Odvedli je do konírny, kde na ně čekali tři naprosto stejní nádherní koně s dlouhou šedostříbrnou hřívou a vaky se zásobami. Človíčkovi bylo smutno, že se nemůže rozloučit s hobity a Earalorem. Stáli před otevřenou bránou do Sigilu před palácem. Když v tom se odněkud vyloupla štíhlá elfí postava. Earalor.

        „Chtěl jsem se s vámi rozloučit a Človíčkovi chci dát tohle.“ a podal mu překrásný meč.
        „Děkujeme vám mistře elfe. Sbohem.“

        Prošli bránou a Človíček ještě dlouho slyšel Earalorovo - opatrujte se.

        Část desátá: Den zúčtování

        Objevili se na zvláštním místě. Špinavou ulici lemovaly prapodivné stavby v různém stavu rozpadu. Kolem se pohybovaly různorodé postavy. Chatrně oblečení obyvatelé. Před domy postávaly dívky nabízející svá mladá těla za pár drobných. Bariaurové, drakům podobní Abishaijové a mnoho dalších Kolem družiny prošlo několik obrovských postav v červeném brnění. Kedam se zhluboka nadechl.

        „Tak tohle je Sigil - město dveří, zkaženého vzduchu, Paní Bolesti a vůbec samých krásných věcí.“
        „Musíme najít vchod do podzemí. Ale nejdřív musíme něco sehnat.“ prohlásil Tajmený.

        Šli tedy. Prošli kolem podivné budovy, která svou strukturou připomínala pavouka. Další podivností byl hostinec s názvem „U Doutnajícího nebožtíka. A skutečně uvnitř se v plamenech vznášela sežehnutá postava. Tolik utrpení co zde bylo v jedné ulici Človíček neviděl za celý život. Družina prošla obrovským kamenným obloukem a město jako by se změnilo. Ulice byli vydlážděné barevnými kameny. Budovy byli v mnohem lepším stavu. Lidé na sobě měli čisté, nepotrhané šaty. A vzduch byl také dýchatelnější.

        „Uřednická čtvrť. Hned se lépe dýchá.“ podotkl opět Kedam.

        Došli k v celku normální budově. Byl to obchod s magickými věcmi. Vešli dovnitř. U pultu stála žena, která byla svým vzezřením velice podobná Eiriem, jen její kůže byla sytě modrá. Žena povzneseným pohledem přejela po skupině. Když spatřila Tajemného její pohled se změnil. Z povzneseného na radostný.

        „Tak přece jsi se ke mně vrátil a nechal jsi tu couru.“ Chtěla se k Tajemnému přitulit.
        „Ne, Ulrschiko mé kroky vedl jiný účel!“ odstrčil ji Tajemný. Ulrschika se o přitulení pokusila ještě jednou. Tajemný ji chytl za ruku a podíval se do jejích žlutých očí.
        „Ulrschiko, přišel jsem tě jako přítel požádat o pomoc víš, že miluji jinou.“ Ulrschika vycenila dva ostré tesáky a výhružně roztáhla křídla. Zasyčela. Kedam sundal ze zad svou sekeru. Ulrschika se trochu uklidnila. Těžko říci jestli za to mohl pohled do očí, či Kedamova sekera.

        „Dobrá tedy co potřebuješ, co ti mohu nabídnout?“ zasyčela.
        „Potřebuji svitek Hrozivého oddělení.“
        „Ano mám tady jeden takový. Tady vezmi si ho a běž.“ položila na pult svitek.
        Tajemný ho sebral a pak pohladil Ulrschiko po vlasech. „Já věděl, že nejsi zlá stejně jako tvá sestra.“ Odešli.

        „Kdo to byl, odkud tě zná?“ zeptal se Človíček.
        „Ulrschika? To je sestra Eiriem. Již jako malá odešla z království. Hledala ve sférách štěstí a nakonec skončila zde.“

        Tajemný se zastavil u věže u jejíž paty byly schody do podzemí. Než však stačil dveře otevřít vynořila se ze stínu postava v červeném brnění.

        „Nechodil bych tam občane. Je tam nebezpečno.“
        „My jsme na nebezpečí připraveni.“ opáčil Tajemný.
        „Dobře tedy občane. Je to tvá volba.“ voják se podíval dolů jako by každou chvíli čekal útok.

        Vešli dovnitř. Přivítali je vlhké katakomby osvětlené magickými loučemi. Asi po padesáti metrech narazili na několik hmyzu podobných stvoření. Celkem bez problémů je zdolali. Pak ale na křižovatce narazili na jejich větší skupinu, ke které se ze všech možných děr připojovali další a další. Tajemný vykřikl „Za mnou!“ a vběhl do jednoho z tunelů. Kedam a Človíček ho následovali. Běželi asi deset minut a přitom sekali po útočících nepřátelích. Narazili na slepou chodbu. Tajemný se zastavil napřáhl ruku proti nepřátelům a pronesl magické zaklínadlo. Z jeho ruky vyšlehl blesk a zasáhl nejdotěrnější nepřátele. Pak zkřížil ruce na prsou a zase pronesl zaklínadlo. Chodba se zatarasila štítem.

        „Ale jak se odsud dostaneme?“ postěžoval si Kedam.
        „Jednoduše příteli. Mám v zásobě ještě jedno kouzlo. Chyťte se mě za ruce.“ Udělali jak řekl. Chodbou zadunělo zaklínadlo. Tajemný nemluvil, ale slova byla jasně slyšitelná. Ucítili chlad. Človíček zavřel oči. Když je znovu otevřel chlad již přestal. Stáli ve zvláštní jeskyni. Byla dlouhá a po stranách lemována spoustou bílých sloupů.

        „Kde… kde to jsme?“ zeptal se Kedam.
        „V posledním patře, před bránou k Jurnellovi. Podívejte támhle je.“ Ukázal na bílý kamenný oblouk.
        „Ale neříkal jsi, že tu má být nějaký démon?“ zeptal se Kedam.
        „Ano…“ než však stačil Tajemný něco dalšího říct ozval se směrem od brány nelidský řev. Naši přátelé vytasili zbraně. Najednou ho spatřili. Obrovského draka. Přišel k nim a dunivým hlasem promluvil k Tajmenému.

        „Jsi to opravdu ty? Nevidím tě. Je zde na mne tma.“
        „Ano jsem to já Arkeghu. Co děláš zde, tak daleko od zelených plání?“
        „Skrývám se zde před Jurnellem. On… uvěznil všechny mé bratry a sestry.“
        „Arkeghu přišli jsme Jurnella porazit. Pomůžeš nám?“
        „Rád bych vám pomohl, ale jsem slabý, velice slabý.“
        „Vím jak ti vrátit tvou sílu.“
        „Ne Tajemný to ne. Vím co máš na mysli. To nesmíš! Svět potřebuje tebe ne starého draka jako jsem já.“ vzepřel se drak.
        „Arkeghu, svět se potřebuje zbavit Jurnella. Ty jsi ten kdo nám nyní pomůže. Vrátím ti půlku tvého srdce, které jsi mi dal, abych se mohl udržet v tomto světě. Víš, že já nemohu zemřít a jednou až mě bude svět opravdu potřebovat, tak se vrátím.“

        Človíček s Kedamem nechápali o čem to Tajemný hovoří. Ten se k nim otočil.

        „Človíčku, Kedame, opustím vás, abych se mohl ještě jednou setkat s Eiriem. Arkegh osvobodí ostatní draky a pomůže vám s Jurnellem. Ty Človíčku musíš před Jurnellem přečíst tento svitek. Jurnell s Flanchem by se od sebe měli oddělit a ty Kedame musíš Jurnella zabít.“

         Tajemný si sundal háv a brnění. Obě dvě své čepele předal Kedamovi. Sundal si košili a pod ní se objevila velká rána. Rozevřeli ji dýkou a vyndal z ní malou silně zářící kuličku. Drak ji od ně přijal a sám si ji dal do stejné rány. Tajemný padl mrtev k zemi.
         V drakově očích se objevili slzy. Kedam se k Tajemnému vrhl.
        „Nemá to cenu válečníku. Odešel odsud. Jednou se možná vrátí, ale jen tak to nebude.“
        „Co, co se mu stalo?“
        „Odevzdal mi půl srdce, které jsem mu dal v chrámu. To mu dalo sílu se zde udržet.“
        „Mám ještě jednu otázku.“ Řekl Človíček.
        „Ano?“
        „Co se stalo s tím démonem?“
        „Je tady.“
        „Kde tady?“
        „Ty sloupy jsou jeho žebra a brána je jeho čelist. Zemřel již dávno. Nyní pojďme. Vylezte mi na hřbet.“

         Drak prošel bránou a objevili se nad vodou. Kousek od nich byla deska vznášející se nad hladinou. A na ní byla klec s asi pětadvaceti draky. Arkegh přistál před klecí. Kedam seskočil a uvolnil mechanismus, který držel dveře, pak je vší silou otevřel. Draci vyletěli ven. Arkegh jim něco řekl svým vlastním jazykem. Pobídl je, aby opět vylezli na hřbet.
         Letěli. Vpředu Arkegh následován ostatními draky. Po deseti minutách letu se před nimi objevila další deska. Byla větší a obehnána zdí. Uprostřed desky byl nějaký světélkující přístroj. Drak přistál před zdí.

        „Počkejte tady Jurnell pracuje na svém vynálezu. Je do něj tak zabrán, že si nás ani nevšiml. Já teď s ostatními draky probořím magický štít a vy dokonáte dílo.
         Strhla se monumentální bitva. Draci nalétávali na štít a uhýbali kouzlům, které po nich Jurnell metal. Odněkud se do bitvy připojili na Jurnellovu strany tři černí draci. Náhle štít zmizel a brána také padla. Človíček s Kedamem vběhli do prostoru za zdí. Narazili na několik desítek nemrtvých rytířů. Kedam je zabíjel čepelemi, které mu dal Tajmený a Človíček s Draky nezůstávali pozadu. Jurnell se bránil, ale neměl šanci. Rytíři byli poraženi. Človíček s Kedamem a tři draci obklíčili Jurnella. Ten měl ve tváři šílený výraz.

        „Ha, nikdy mě neporazíte, jak si ten blázen mohl myslet, že mě vy sami můžete porazit. On možná ale vy? Haha.“ Jurnell se chystal zatáhnout za páku na podivném přístroji. Človíček byl rychlejší. Přečetl svitek Hrozivého oddělení. Jurnell najednou vybouchl a místo ně leželi na zemi postavy dvě. Jurnell a Flanche. Než se stačil Jurnell zvednout uťal mu Kedam hlavu. Flanche se postavil na nohy.

        „Ach děkuji ti Človíčku. Konečně vím jak chutná svoboda.“ Flanchův zrak spočinul na Kedamovi. „A tobě také severský válečníku. Snad teď tvá duše došla naplnění.“
        „Ach ano, pane. Konečně jsem zaplnil tu prázdnotu, která ve mně byla.“
        „Jsem rád válečníku, ale teď se musíme vrátit do Nyk’illinu.“ Flanche vyčaroval portál. Poděkovali drakům a prošli jím.

        Část jedenáctá: Epilog

         Je čas ukončit náš příběh. Úhlavní nepřítel je poražen. Tajemný se opět setkal se svou milovanou Eiriem. Kedam došel uspokojení. Flanche byl osvobozen. A svět zachráněn. Asi vás napadá spousta otázek a hlavně tyhle dvě. Co se stalo s Človíčkem a kdo byl vlastně Tajemný.
         Inu Človíček se po oslavě v Nyk’illinu vrátil do svého světa. Byl o mnoho starší a zkušenější. Jeho rodiče byli šťastni, že se jim vrátil jejich ztracený syn. Ještě několikrát se vrátil do Zapomenutých říší, aby pozdravil své přátele a pomohl s nějakým problémem
         A Tajemný? Z jeho příběhu je mi známo jen to, co je napsáno na řádcích výše. A i to bude velice nepřesné.
         Blížíme se k opravdovému konci. Doufám, že jste si z příběhu něco odnesli, že se vám líbil a že vás pobavil.

        PS: Bylo by krásné, kdyby každý na světe žil stejnými ideály jako naši přátelé.