Čas vejce končí
Na louce pod košatým stromem leželi jogín a bezdomovec. Oba znavení, jeden meditací a druhý žebráním o pár drobných na panáka, slastně podřimovali v teplém letním odpoledni. Slunce jim ze své výšky posílalo tuny zářivé pohody a oni je vděčně přijímali, stejně jako všechna příroda kolem.
Jogín se náhle zavrtěl. V mlhách polospánku se mu v mysli zjevil jakýsi obraz. Hned zmizel, ale vzápětí se objevil znovu. Byl dost nejasný...
Jogín se převalil na záda a zaujal pozici šavásána. Soustředil se... a bylo to tu. Neodbytný, vtíravý pocit stále se opakujícího děje...
"Cosi se klube," řekl jogín, když se mu ten pocit podařilo pojmenovat.
"Hmm..., " zamumlal bezdomovec. "Co jsi to říkal?"
"Cosi se klube," opakoval jogín.
"Meleš nesmysly."
V tu chvíli praskla skořápka a z vejce zvaného Země se vylíhl nadtvor z čeledi dlouhověkých. Z jeho vajíčka zbyla jen ubohá hrstka rozptylujícího se popela, následující odmrštěnou atmosféru. Právě zrozený skorobůh se rozhlédl - a pak se vydal vlastní cestou.
leden 1999
Partneri
